Warhammer: Chaosbane je v podstatě Diablo pro blbé

Pokud jste fanoušci akčních RPG, ale Diablo 3 vám vždy připadalo málo akční s příliš komplikovaným příběhem a matoucí variabilitou prostředí, mám pro vás skvělou zprávu, hra vašich snů je konečně na světě!

Warhammer: Chaosbane je akční RPG, které se příliš nestydí za to, která hra mu stála modelem.

Odpíchnout se od veleúspěšného díla Blizzardu a postavit na solidních základech něco vlastního a jedinečného zní jako recept na úspěch. Recept, který ale vyžaduje dost práce. Než si vyhrnu rukávy a pustím se do vší té špíny, tak se podívejme na to, co se povedlo. Není toho málo!

První, co se vám dostane pod ruku, je vaše postava, která se skvěle ovládá, okamžitě a precizně reaguje na všechny vaše povely. Tři ze čtyř postav jsou taky dobře (dobře neznamená originálně) nedesignované, že jen tak běhat po levelech a nechávat se unést pocitem absolutní destrukce, generuje nezanedbatelnou porci akčního uspokojení.

Lučišnice má například na pravý analog namapovaný kotoul (kde už jsme tohle jen viděli), což jí dovoluje být neuvěřitelně mobilní a držet si nepřátele od těla.

Mág zase pravou páčkou ovládá některá kouzla. Pohybovat jedním gamepadem dvěma nezávisle se pohybujícími předměty (postavou a fireballem) je poněkud náročné na koordinaci, ale to beru. Magie není pro nešiky.

Za zmínku stojí i trpaslík, byť je to jen odvar z diablovského barbara. Naopak první z hrdinů – generický rytíř – je koncentrovaná nuda.

Co se hře povedlo ještě drobet lépe než Diablu 3, je lokální multiplayer až pro čtyři hráče.

Tohle je ideální způsob, jak z hry vymáčknout to nejlepší. Kamera je přesně tak vysoko, aby měli všichni dost manévrovacího prostoru a v některých situacích, například u bossů, se přizpůsobuje situaci. Naprosto geniální je možnost začít se kdykoliv přehrabovat v inventáři a přehazovat dovednosti, zatímco postava sama běží dál, aby nezdržovala ostatní.

Existuje tu i online multiplayer a dokonce funguje! Je to ale jen internetová obdoba lokálního multiplayeru. Nejsou tu žádné lobby, žádné eventy, žádné speciální online módy. Můžete se buď připojit ke kamarádovi nebo k někomu náhodnému, kdo má zapnutý public play. Nic víc.

Taky musím trochu neochotně přiznat, že v srdci hry je cosi primitivně efektivního a každé naběhnutí do hromady kvičících nepřátel je vyloženě hypnotické. Hra chvílemi připomíná Gauntlet. Zajímalo by mě, jak by vypadala, kdyby se vývoj namísto laciného vykrádání Diabla vydal tímhle směrem.

Poslední z výčtů herních kvalit jsou bossové. Není na nich sice ani zbla originálního, vzali si ale to nejlepší ze známých klišé a mnohem víc než na statech záleží při boss fightech na vaší šikovnosti. Bohužel bossové jsou ve hře 4 (slovy čtyři), přičemž každý je zábava na hezkých deset minut. Jelikož se jedná o jeden z mála zdrojů dobrého lootu v endgamu, brzy se ohrají k nesnesitelnosti.

Hra na první pohled vypadá slušně, obzvlášť na animace je radost pohledět.

Jako u všeho je tu ale háček – prostředí a dungeonů tu najdete všehovšudy čtyři. Jde o stoky, ruiny města, zmrzlý les a čtvrtý akt samozřejmě situovaný v pekle. Když k tomu připočítáte fakt, že všechny levely jsou extrémně lineární klaustrofobické tunely a na konci budete za nějakých osm hodin, tušíte, že je zaděláno na průšvih.

A čím zaplnit čtyři repetitivní a otravně lineární prostředí než do nekonečna se opakujícími čtyřmi druhy nepřátel? Zpočátku vás to nijak netrkne. Celý první akt vypadá nadějně. Velmi záhy si ale všimnete, že na vás útočí stále stejní nepřátelé převlečení do jiného skinu.

Vůbec nepomáhá ani to, že v Chaosbane neexistují žádné vedlejší úkoly, a kromě tří příběhových NPC nemáte v miniaturních kulisách města s herním světem jak interagovat. Neexistují tu dokonce ani obchodníci. Nasbírané předměty můžete pouze věnovat pro jakési dobročinné účely nebo vyměnit za upgradovací kamínky. Peníze tak ve hře nejsou absolutně k ničemu.

Blížíme se k absolutnímu dnu a tady tedy třeba zmínit, v jak tragickém technickém stavu Chaosbane dorazil do tříáčkového prostoru.

PC gaming master race může přeskočit k verdiktu, zaměřím se totiž na verzi pro PlayStation a její obrovský problém v podobě optimalizace. Hra, ač nevypadá nikterak zázračně, nedokáže udržet stabilních třicet snímků za sekundu ani ve dvou hráčích. Důvodem jsou přitom těžko uvěřitelné bugy. Hra si například neporadí s efektem průhlednosti mágova tornáda. Elfka si zase na pomoc automaticky přivolává dryády, které hra prostě zapomíná odstraňovat a když jich nakumuluje moc, hra přestane zvládat.

S dryádami je vůbec veselo, třeba když je hra zapomene ve filmečku zmrazit a ony začnou během projevu záporáka masakrovat jeho pohůnky. A když se vám podaří zemřít ve „správnou chvíli“, můžete také zažít dojemnou scénu, kdy NPC srdečně gratuluje vaší mrtvole ke slavnému vítězství.

Trochu zábavy si užijete i s pravděpodobně nejhorším dabingem a dialogy, které se na současné generaci objevily. Jako bonus se elfka na několika místech přepne z ženského na mužský hlas, protože lučištník měl být původně muž a vývojáři ve hře zjevně nechali i původní dabing.

Warhammer: Chaosbane

1 7

- +

O něco méně zábavný je systém lootu, který je příznačný tím, že v podstatě neexistuje, což, jak jistě chápete, může být u klonu Diabla trochu problém. I když vizuálně se vaše postava mění, brzy pochopíte, že čekání na zajímavé vlastnosti předmětů je zbytečné a začnete prostě každých deset minut rutinně nasazovat předměty, co mají o 1 % lepší statistiky, aniž by to mělo jakýkoliv dopad na hru.

Hra ve výsledku působí jako early access, kde vývojáři udělali postavy a k nim narychlo splácali několik málo demo prostředí a demo monster, na kterých by backerům ukázali „tak takhle by to mohlo vypadat a když nám přispějete, postavíme kolem toho opravdovou hru”. Jenže Chaosbane má cenovku 1800 Kč a celou hru do krabičky nikdo nedal ani teď, ani ji nehodlá dodat v budoucnu.