Recenze Devil May Cry 5 aneb unavený Dante teskně vzpomíná na mládí

Šestý díl kdysi revoluční démonobijecké ságy, „logicky“ pojmenovaný Devil May Cry 5, se pokusil o triumfální návrat a následující řádky se pokusí kriticky rozebrat, v čem všem tenhle mix nostalgie, špičkové technologie a vybroušeného herního systému funguje a jak moc mu ublížila kontinuální tvůrčí krize Hideakiho Icuna.

Před vlastní recenzí nejdříve několik smělých prohlášení a #unpopularopinions:

• Devil May Cry 3 byl nejen absolutním vrcholem série DMC, ale celého svého žánru.
• Devil May Cry 4 byla sebevykrádající vyčpělá nuda, která se hrála za trest.
• DmC reboot od Ninja Theory přišel a posunul celou sérii v kategoriích jako dialogy, dabing a level design do astronomických výšin.

DmC sice vznikalo pod supervizí Icuny, prodávalo se jako housky na krámě a kritika ho milovala, přesto je z něj dnes podivná černá ovce, o které se nemluví. Naopak ze čtvrtého dílu se z nějakého důvodu postupem času stalo rodinné stříbro hodné posvátné úcty a pokud jste si přáli nášup právě tohohle, můžete bouchat šampaňské.

DMC 5 je nejen duchovním, ale i příběhovým pokračováním čtyřky, znovu se tak setkáte se starším Dantem a Nerem (ugh). Ten navíc přišel o svoji démonickou paži a tvůrcům se tak povedlo udělat z něj ještě o něco slabší a méně zajímavý odvar Danteho. Na druhou stranu ve hře vykřikne „Kyrie!” asi jenom jednou a střihnul si roli v jednom z nejlepších úvodních filmečků v historii videoher.

Aby nostalgické ohlížení zpět tolik nebilo do očí, dostane se nám i zcela nové postavy V (a.k.a. emo Kylo Ren). Při boji předčítá básně, tváří se tajemně a hrát za něj je bezhlavá primitivní, ale královská zábava zahrnující klikací orgie, které ale jako by patřily do jiné videohry.

 

1 14

- +

Samotná zápletka zahrnuje již tradičně superdémona, který se chystá ovládnout svět, a i když se v průběhu hry odehrává něco, co by se dalo nazvat dějem, nejzajímavější na něm je, jak se postupem času hroutí. Ke konci už vypadá jako nechtěná parodie. Co začíná stylovou vražednou akrobacií a peprnými hláškami se záhy promění v melodrama španělské telenovely v podání představení mateřské školky.

Příběh, dialogy a důraz na správné dramatické vyznění scény sice nikdy nebyla alfa a omega Devil May Cry, nikdy ale předělové filmečky nebyly tak příšerné, aby vás neustále vytrhovaly ze hry a aktivně vám bránily v tom si ji užít.

Z Devil May Cry 5 v každé vteřině čiší, že by strašně chtěl být DMC 3, jen neví jak na to. Jako když chtěl Zdeněk Troška natočit další Slunce seno, ale vyprodukoval Babovřesky.

S výjimkou Nico, Nico je skvělá.

Další dvousečná zbraň je grafika a technické zpracování. Na jedné straně jsou tu modely postav a animace – oboje současná absolutní špička. Je až k nevíře, co je schopný renderovat v reálném čase obstarožní konzolový hardware, obzvlášť působivé jsou detaily obličejů. Hra se navíc také velmi svižně hýbe! Vymáčknout z něčeho, jako je Xbox One S, stabilních šedesát snímků za sekundu v téhle kvalitě je více než obdivuhodné.

Z Devil May Cry 5 v každé vteřině čiší, že by strašně chtěl být DMC 3, jen neví jak na to.

Na druhé straně tu je prostředí a design jednotlivých levelů, které je podobně kvalitní jako herní dialogy.

Nikdo samozřejmě od Devil May Cry nečeká open world, nicméně fakt, že 90 % procent hry běžíte rovnou za nosem vyblitým šedým koridorem o šířce dvou metrů, který je každých pět minut přerušen malou arénou, je tak extrémní přístup k linearitě, že zásadně rozbíjí jakýkoliv smysluplný kontext ke všemu tomu smrtícímu baletu. Místy jsem měl dojem, že hraju pre-alfa verzi, která má ukázat bojový systém, jen kolem něj ještě nestihli postavit hru.

A že bojový systém je něco! Sice nenabízí absolutně nic nového vyjma několika málo zbraní, má ovšem až absurdní hloubku, se kterou se dá neskutečně vyhrát, pokud budete mít čas a chuť. Boj v DMC 5 je o přesnosti, bleskových reflexech a krvi, potu a slzách. Aspoň tedy než se vám systém dostane pod kůži. Bravurní ovládnutí postavy a stylu má mnohem blíž k Tekkenu než ke God of War. Ten pocit, kdy rozemelete nepřátele, aniž by se vás byli schopni byť jen dotknout, je k nezaplacení a těžko ho najdete jinde.

Co se postav týče, V je zábavná oddechovka, Nero je spíš za trest (minimálně na první dohrání), ovšem každá vteřina strávená v boji s Dantem je čirá adrenalinová dokonalost. A je obrovská škoda, že vám to nejlepší hra předhodí až v půlce a za Danteho si zahrajete jen osm misí z dvaceti.

Pravá zkouška vašich dovedností jsou potom souboje s bossy, které nabírají na zajímavosti až po několikátém dohrání na vyšší obtížnost, když si na nich začnete zkoušet pokročilé techniky.

Z obtížností máte po prvním zapnutí na výběr pouze Devil Hunter a Human. Což by se dalo přeložit jako „easy” a „redaktor IGN”. Žádné souboje, na kterých byste si vylámali zuby, se při první hře nekonají, což je první zásadní vybočení z odkazu předchůdců.

Z obtížností máte po prvním zapnutí na výběr pouze Devil Hunter a Human. Což by se dalo přeložit jako „easy” a „redaktor IGN”. Žádné souboje, na kterých byste si vylámali zuby, se při první hře nekonají, což je první zásadní vybočení z odkazu předchůdců.

Poněkud promarněnou příležitostí je multiplayer. Během hry jsem byl konstantně bombardován informacemi, že se mnou hrají další hráči, aniž bych ovšem kohokoliv zahlédl a mise se hrála jakkoliv jinak než offline. Údajně byste měli ostatní hráče vidět, jak bojují kdesi na pozadí, což se ale v mém případě zkrátka nestalo. Jediný reálný efekt tak byl, že po mně hra na konci každé mise chtěla, abych výkon hráčů, které mi hra neukázala, ohodnotil.

Poslední poznámka, kterou si neodpustím, je přítomnost mikrotransakcí, kdy si za skutečné peníze můžete nakoupit Red Orby na vylepšení zbraní a schopností a Blue Orby na rozšíření lifebaru. V samotné hře orbů dostanete dost, paradoxně si tak nákupem můžete hru zkazit tím, že bude od začátku ještě lehčí. Přítomnost mikrotransakcí absolutně nedává smysl.